Květoslav Vykydal: „Každý rok se těším na Vykyš Cup.“

Šumperk – Atletika je jeho celoživotní láska. Svým přístupem k tomuto sportu dokázal inspirovat nejen své vlastní potomky, ale i několik generací studentů šumperského gymnázia. Není tajemstvím, že oslavil osmdesátku a před nedávnem přivezl se svými kamarády atlety do Šumperka hned devět medailí z Mistrovství světa atletiky seniorů v australském Perthu. Květoslava Vykydala jsem minulý týden poznala jako člověka, který nerad mluví o sobě. Na schůzku mi přinesl kytku s omluvným úsměvem, že on je ještě ta stará škola a že se to tak patří.

Jen z doslechu vím, že šumperští atleti-senioři přivezli z Austrálie devět medailí. Co se vám v Perthu na mistrovství světa podařilo?
Mně osobně se dařilo nebývale, protože jsem získal dvě zlaté medaile, a to v trojskoku, ve skoku do výšky a stříbrnou ve skoku o tyči. Pak jsem byl ještě čtvrtý na šedesát metrů překážek a pátý na dvě sta metrů překážek. Velkou radost jsem měl ale i z úspěchu ostatních. Moje dcera Zuzana tam získala tři bronzové medaile. Můj o osm let mladší bratr František si přivezl taky bronzovou medaili za skok do výšky a ještě Jarmila Klimešová, oštěpařka – stálice, u které jsme zvyklí, že většinou sbírá medaile, slavila také úspěch. Devátou medaili získal ještě Milan Serafín, který žije sice v Praze, ale chodil v Šumperku na průmyslovku a závodí za nás, takže ho považujeme také za Šumperáka.

I když jsme se přímo nikdy nesetkali a já jsem atletiku nikdy nedělala, mám pocit, že atletický klan Vykydalů snad alespoň zpovzdálí sledují v Šumperku všichni. Čím to je, že jste u tohoto sportu tak dlouho vydržel?
V šedesátých letech jsem se do Šumperka dostal jako učitel na umístěnku, působil jsem na šumperském gymnáziu, tím pádem gympl je vlastně řadu let takový oddíl atletiky. Sem tam se přidá někdo z průmyslovky. Vyhráli jsme asi šestnáctkrát středoškolský pohár, v republice jsme vždycky patřili ke špičce. Tam je asi ten silný pramen, který pořád vyvěrá.

Myslela jsem vás osobně. Čím vás atletika tak uchvátila, že dodnes závodíte za seniory?
Je to o životním stylu, o komunitě lidí. Nejen v Šumperku, ale v celém Česku, v celém světě. Mám kamarády, se kterými závodím i třicet let, už kolikrát víme, jak to pravděpodobně dopadne, jak je kdo výkonný a jak mu slouží zdraví. Nejezdíme na soutěže jen pro medaile, ale také kvůli tomu setkání a bezvadné atmosféře. Vzájemně se povzbuzujeme, přejeme si a vyprávíme si dnes už o vnoučatech a pravnoučatech.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Moje medaile jsou fajn, ale nejvíc zaslzím, když vyhrajeme středoškolský pohár. Mám radost, když děcka mají radost, toho si nejvíc cením, těch úspěchů mých svěřenců. Vyhráli jsme mockrát a vyjeli na světové hry středoškoláků. Byli jsme třeba v Bretani, v Portugalsku a Itálii, toho si nejvíc považuju, že se nám podařilo děcka někam dotáhnout.

Dnes se jede na výkon. Fyzioterapeuti poukazují na to, jak děti v oddílech trénují pod tlakem a mají málo regenerace. Jaký je váš recept na to, aby sportovci vydrželi sportovat ve zdraví do vysokého věku?
U dětí jsme nejeli nikdy na to, že z nich hned musejí být mistři republiky. Vždycky šlo o to, aby ke sportu měly nějaký vztah, lásku. A teprve někdy v dorosteneckém, juniorském věku se dá pomýšlet na medaile. Důležitá je všestrannost. S dětmi neděláme jen atletiku, ale zahrajeme si i basket, fotbálek, vyjedeme si na běžkách, na kole. Potom to ty děti baví a u sportu zůstávají. Není tak úplně podstatné, aby všichni dělali vrcholovou atletiku. Důležitý je ten základ.

Jaký je ten váš?
Já mám základ v Sokole. Vyrůstal jsem na Hané v Krumsíně. Chodívali jsme pěšky na Bouzov nebo do Moravského Krasu. Máma nám namazala chleba a šli jsme na celý den. A pokud jsme to nestihli, vyspali jsme se někde pod dubem a druhý den jsme se vraceli zpátky. Cvičilo se na nářadí, hrávali jsme taky divadlo, loutkové divadlo. A taky zdravá strava byla důležitá. Měli jsme krávu, kozy, prasata a slepice, takže jsme byli, abych tak řekl, zdravě odživeni. To, myslím, sehrálo taky roli.

Jak vypadá váš tréninkový plán v tomto věku?
Nějaký základ mám. Do loňska jsem ještě pár hodin ve škole učil, udělal jsem si rozcvičku se studenty. Dost mi pomohla dcera, která se na atletiku v seniorském věku taky dala, takže trénuju ji a tím pádem si s ní zaběhám, zaskáču. Musím ale podotknout, že třeba Jarka Klimešová je lepší než já. Po léta je výborná. Hází oštěpem, chodí hrát s partou volejbal. Já jsem si zvykl jít si lehce zaběhat před snídaní, ale s přibývajícím věkem raději jezdím na kole.

Procestoval jste spoustu zemí. Máte nějaké místo, kde byste chtěl žít, kdybyste nežil v Šumperku?
V Austrálii ne. Lidé tam mají malé domečky s předzahrádkou a žijí vyloženě pro sebe. Nejsou zvyklí se scházet. Líbí se mi třeba ve Španělsku, tam kvete společenský život, lidé se večer sejdou a veselí se.

Kam byste se chtěl ještě podívat?
Mám motiv udržet si zdraví, abych mohl závodit ještě na halovém mistrovství republiky a mistrovství Evropy příští rok v Dánsku. Další rok bych chtěl do Toronta na mistrovství světa a dál zatím nehledím. Každý rok se ale těším i v Šumperku o prázdninách na náš rodinný Vykyš Cup. Sejdeme se s rodinou, pozveme vnuky – skvělé baskeťáky, hecujeme se a závodíme. Na své potomky jsem moc pyšný.

autor: Hana Písková

zdroj: sumpersky.rej.cz