Češka je světovou jedničkou v oštěpu. Na MS ale nemá peníze

Jarmila Klimešová je veteránskou světovou rekordmankou v hodu oštěpem a věčnou soupeřkou Ludmily Špotákové, maminky slavné Barbory. Světové tituly jí ale občas unikají kvůli financím.  

Praha – Česko je dlouhodobě světovou oštěpařskou velmocí. Žezlo po Janu Železném převzala Barbora Špotáková, která je držitelkou světového rekordu, vítězkou olympijských her, mistrovství světa a nyní i mistrovství Evropy. Ovšem ani sportovní fanoušci možná nevědí, že podobnou královnu světového oštěpu máme ještě jednu. Jen mezi veterány. 

Jarmila Klimešová starší je veteránskou světovou šampionkou v hodu oštěpem, několikanásobnou mistryní Evropy a držitelkou zatím nepotvrzeného světového rekordu v hodu oštěpem (500 gramů) v kategorii nad 65 let.

Kromě toho vlastní i stříbrné a bronzové evropské medaile z vrhu koulí či z vrhačského pětiboje. Hází totiž i diskem, kladivem či břemenem. Medailí by měla  více, ale jejich zisk nezáleží jen na formě, ale hlavně na financích. Probíhá-li světový šampionát mimo evropský kontinent, stane se oštěpařskou vítězkou soupeřka, kterou by paní Jarmila hravě porazila.

Je také věčnou soupeřkou oštěpařky Ludmily Špotákové, maminky Báry Špotákové.

K oštěpu přivedla i svou dceru, olympioničku Jarmilu Klimešovou ml., juniorskou mistryni světa.

Když jsme jí posílali přepsaný text rozhovoru k autorizaci, odpověděla: „Prosím, nepřehánět s chválou. Spíše ubrat.“ 

Aktuálně.cz: Na loňském mistrovství republiky veteránů na dráze jste suverénně ovládla oštěp i kouli, v oštěpu jste pak porazila maminku Barbory Špotákové, paní Ludmilu Špotákovou. Jak na to vzpomínáte?

Jarmila Klimešová: Paní Špotáková je mladší věková kategorie, takže se spíše jen snažíme přehodit jedna druhou. Pořadí se pak na mistrovství České republiky dělá společné přepočtem podle věkových koeficientů.

A.cz: Jak dlouho se znáte s paní Špotákovou?

Byla to moje dlouhodobá soupeřka. Setkali jsme se několikrát zamlada jako soupeřky. Ona házela za Jablonec a byla i výborná diskařka, já házela za Šumperk a byla i koulařka. Také jsme se několikrát potkali na Odznacích zdatnosti, ale to už je vzpomínka na minulost.

A.cz: Vy máte i hodně mezinárodních úspěchů.

To sice ano, ale bohužel to není jen o sportovních výkonech, ty by celkem šly. („Ty by celkem šly“ ve skutečnosti znamená, že paní Jarmila Klimešová je ve své věkové kategorii nejlepší oštěpařka na světě, pozn. red.). Je to hodně o financích. Mohu jet na světové či evropské šampionáty jen tehdy, když seženu peníze. Takže třeba na poslední mistrovství světa do Brazílie jsem jet nemohla, stálo by to moc peněz.

A.cz: Ve své věkové kategorii jste také světovou rekordmankou…

S tím mým světovým rekordem z mistrovství Evropy v tureckém Izmiru to není potvrzené, nejsou totiž aktualizované žebříčky, naposledy tam mají u veteránů rok 2012. Hodila jsem 31,14 metrů, a co mám zjištěno, nikdo nehodil více. Trochu nadělalo zmatků i to, že nám vrátili pětisetgramový oštěp, před tím se házelo čtyřistagramovým a světové rekordy se počítaly k němu.

A.cz: Nebýt těžkostí s financemi, pravděpodobně byste měla z Brazílie další světový titul.

Asi ano, vítězka hodila nějakých 26 metrů. Jenže by to stálo 80 tisíc a to jsem dát nemohla, i když mám pár hodných lidí, kteří mi finančně pomáhají. Každá tisícovka na závod dobrá.

A.cz: Dělal vám problémy přechod na těžší oštěp?

ůbec, protože já ještě za Šumperk závodím ve druhé lize a tam házím šestistovkou. Loni jsem jím hodila 29 metrů. Takže ten světový rekord by mohl být ještě lepší, měla bych hodit aspoň nějakých 33 metrů. No ale věnovala jsem se hodně vnučce a dceři a sama nemám tak natrénováno.

A.cz: Od kdy se oštěpu věnujete?

Od gymnaziálních let. Ale nebylo to nic vrcholového a cílevědomého. Mohu říct, že nyní ve veteránském věku trénuji mnohem systematičtěji a pravidelněji. Na gymnáziu jsem kromě toho dělala i házenou, basketbal, volejbal…

A.cz: Jak jste pak zvládala atletiku během svých mateřských povinností? Máte dva syny a jednu dceru…

Bylo to těžké, navíc když mé dceři bylo 18 měsíců, ovdověla jsem a zůstala s třemi dětmi sama. Skoro jsem netrénovala. Kamarádi z atletiky mě ale přemluvili, abych občas přišla mezi ně na stadion nebo na závody. Díky tomu se mi podařilo překonat to nejhorší období. Naštěstí i bez tréninku byly moje výkony na první či druhé místo, takže jak to jen šlo, jezdila jsem na ligu, protože to znamenalo hromadu bodů pro oddíl.

A.cz: Jak jste vedla k oštěpu svou dceru, Jarmilu Klimešovou mladší, juniorskou mistryni světa?

Od malička se mnou chodila na hřiště a měla ke sportu hodně

blízko. Chodila na basketbal, a když začala v žákyních s atletikou, nechtěla dělat to, co dělá maminka. Takže si vybrala dálku a výšku. Šlo jí to, ale pak se zjistilo, že hází 12 metrů koulí a 30 metrů oštěpem. Ve čtrnácti letech udělala český žákovský rekord 47 metrů starým typem oštěpu. Stala se vrhačkou a po českém rekordu se jí všichni začali věnovat.

A.cz: Trénovaly jste také spolu?

Ano, chodily jsme spolu na trénink a cvičily spolu.

A.cz: Jak jste stíhala závody a tréninky při zaměstnání?

No jak se dalo. Proto to také nebylo zcela vrcholově. Po gymnáziu jsem si ještě udělala stavební průmyslovku v Praze. Většinu života jsem pracovala u Českých drah jako stavební technik. Třikrát do toho mateřská, takže toho bylo opravdu hodně.

A.cz: Vaše výkony napovídají, že byste se neztratila ani ve vrcholovém sportu.

Dneska by to asi bylo jinak, dnes vyhledávají talenty, dělá se atletika pro malé děti. Já měla od malička opravdu velkou sílu. Když se hrála na základce vybíjená, byla jsem vždy kapitánka a vybila jsem za tři životy celé družstvo. Kriketovým míčkem jsem hodila přes 60 metrů, granátem přes 50 metrů. Ale doba byla holt taková, jaká byla.

A.cz: Jak jste se tak dlouho udržela v kondici? Je vám 66 let a jste ve věkové kategorii 65-70 let v podstatě nejlepší oštěpařkou na světě.

Člověk musí něco dělat. Mou velkou motivací jsou dobří kamarádi, kteří mě podporují. A když už dám tolik peněz za závody, tak si tam nechci přijet jen tak zazávodit, ale chci podat co nejlepší výkon. Motivací je i něco dělat. Chodím dvakrát týdně na volejbal, dvakrát týdně na plavání, sem tam se jdu proběhnout.

A.cz: Jak trénujete oštěp a kouli?

Kousek od domu mám baseballové hřiště, právě jsem se odtud vrátila z tréninku. Na leden je tady v Šumperku nebývale krásně, takže mám už něco naházeno venku. Za měsíc a půl jedu na mistrovství Evropy do Toruně, tak se musím přichystat. Když mám volejbal, jdu o hodinu dříve, v chodbě běhám, dělám odrazy, půjčím si medicinbal a něco s ním natluču do zdi.

A.cz: Také se staráte o vnučku…

Ano, pomáhám Jarče s malou. Když jsem u dcery, tak ale také trénuju. Zřídila si posilovnu, takže tam házíme medicinbalem. Mám co dělat, abych jí stačila ty „medoše“ vracet, má velké dávky. Ale ona je v Tanvaldě a já v Šumperku, takže je to těžké. Loni jsme spolu trénovaly na soustředění v Nymburku nebo v Praze na Dukle. Vždycky jsme malou uspaly a házely.

A.cz: Natrénováno máte, výkony máte, světový rekord zřejmě taky, ale zda budete mistryní světa, záleží hlavně na tom, jak daleko je dějiště šampionátu a zda na to budete mít peníze. To je trochu paradoxní.

Letos je mistrovství světa v Lyonu, takže to se zúčastním. Ale příští rok máme Perth v Austrálii, to je zase 80 tisíc, takže nic.

A.cz: Trénujete také nějaké své svěřence?

Své svěřence nemám, ale když házím na stadionu a hází tam žáci, tak ráda pomůžu, když mi jejich trenér řekne. Nic závazného, jen dobrovolná činnost.

A.cz: Jak dlouho chcete u atletiky zůstat?

Dokud se člověk pohybuje, tak žije. Takže tak dlouho, co to půjde a co zdraví dovolí.

Fotogalerie