Bude mi 70, udělám rekordy a vše vyhraju, plánuje atlet

Rozhovor s atletem Václavem Šejblem, držitelem mnoha českých veteránských rekordů.

Písek – Sehnat na rozhovor Václava Šejbla, atletického závodníka na prahu sedmdesátky, není snadné. Od sedmi ráno do tří odpoledne pracuje. Chodí „na panské“, jak říká, aby si vydělal na výdaje spojené s veteránskou atletickou reprezentací. Senioři si musí vše platit, ročně ho starty vyjdou skoro na 150 tisíc korun. Jelikož znám jeho velké tréninkové dávky, zkouším zavolat v 17:30, to už by třeba mohl mít po práci dotrénováno.

Do telefonu hlásí, že se právě vrátil z každodenní desetikilometrové trasy a míří do posilovny. „Pak půjdu na jeden ‚ionťák‘ do hospody a poté na fotbal.“ Po dotazu, jak může v sedmdesáti letech po běhání a posilovně ještě hrát fotbal, mě uklidňuje, že na ten se bude jen dívat v televizi.

Jeho životní příběh je neuvěřitelný. Poté, co mu v mládí komunisté zakázali cestovat, se závodní atletikou skončil. Začal s ní znovu až v šedesáti a exceluje na středních tratích.

Teď se nesmírně těší na listopadové sedmdesáté narozeniny. Postoupí totiž do další pětileté veteránské kategorie. „A zase dám všem do řepy a všechno vyhraju, zní to blbě, ale je to tak,“ říká. Museli byste ho slyšet, s jakou ironií v hlase a potutelným smíchem to říká, abyste poznali, že se ani tak nevytahuje, jako chce spíše pobavit.

 

Aktuálně.cz: Kdy jste začal běhat?

Václav Šejbl: To víte, u nás na vesnici, když jsme kradli třešně nebo hrušky, tak to jsme byli pořád v pohybu. Jenže u nás byla jen tělocvična, takže jsem nejdřív dělal gymnastiku a byl jsem krajský přeborník na bradlech. Ostatní sporty jsem dělal jen tak obecně.

A.cz: Prý vás k atletice nasměroval Emil Zátopek, když ho coby časoměřiče zaujal váš čas v běhu na 100 metrů. Kolik jste tenkrát zaběhl a co vám říkal?

Když jsem byl na vojně, tak byla soutěž Obrana lidu. Soutěž se konala na Julisce. Časoměřiče tam dělal Emil Zátopek. Měl jsem poprvé v životě na sobě tretry a zaběhl jsem stovku za 11,2 sekundy, což mě samotného překvapilo. Pan Zátopek mi říkal, ať u běhání zůstanu a makám.

A.cz: Proč jste pak se závoděním přestal a vrátil jste se k němu v na prahu šedesátky?

Bolševici mi napsali, že jsem nepochopil vstup sovětských vojsk, a nesměl jsem za hranice. Mohl jsem akorát tak do Bulharska, tak jsem s atletikou skončil. Ale možná že kdybych se jí závodně věnoval, tak bych teď chodil o holích.

A.cz: Přestal jste tehdy jen závodit, nebo i běhat?

Vždycky když jsem šel na závody, tak jsem chtěl vyhrát. Prodělat si takový ten atletický orgasmus, když se endorfiny rozlijí po těle, to je ono. Běhat jen tak mě moc nebavilo, ale samozřejmě jsem si občas zaběhal.

A.cz: Takže jste s atletikou pořádně začal až v šedesáti…

Poprvé jsem se šel otestovat na závody v 59 letech a po nich jsem si říkal: „Ne, ne, synku, to musíš ještě pořádně zabrat.“ Zabral jsem a od 60 let mám na všech tratích od 400 metrů do dvou kilometrů české rekordy. To samé jsem pak zopakoval v kategorii od 65 let.

A.cz: Kde se to ve vás vzalo?

Cítil jsem v sobě křivdu, jak mi bolševici atletiku zakázali, chtěl jsem si to vynahradit. Člověk hltá pocit svobody a seberealizace. To vše je hrozně motivující.

A.cz: Jste rovněž ředitelem jihočeského veteránského závodu, u vás v Písku jste zkoušel dát dohromady atletické družstvo. Jak je těžké přesvědčit starší ročníky, aby šly na stadion, trénovaly a závodily?

V Písku je plno hospod. Chodil jsem po nich a přesvědčoval štamgasty, ať nevedou jen pivní řeči a jdou ukázat, co v nich je. Tak jsem z řad tradičních hostů hospod získal závodníky, kteří si to jdou rozdat.

A.cz: Tak to je vskutku originální nábor. Jak se vám podařilo udělat z hospodských štamgastů atlety?

No, v hospodě se vždycky vedou chytré řeči: „Jo, to já jsem tenkrát na vojně, panečku…“ Tak jsem jim říkal: „Přátelé, pojďte teď, mně bude sedmdesát, vám je padesát, ale dám vám všem do řepy. Vždyť vy pomalu nevíte, co máte za boty, jak si na ně nevidíte skrz to panděro!“ No a šli. Běh je tedy zrovna moc nezaujal, ale já mám na té veteraniádě i vrhačský trojboj a v tom už byli silní. A jak je jednou chytnete, zabrnkáte jim na ješitnost a oni pocítí tu atmosféru, tak pak zaberou, bojují a je to super.

A.cz: Jak to snášelo vaše tělo, když jste ho v šedesáti letech najednou takto „zapřáhl“?

Když jsem byl v 62 letech na mistrovství světa v San Sebastianu, tak mě tam odchytli nějací studenti z univerzity, jestli by mi mohli udělat nějaké testy. Brali mně všechno možné, pak jsem byl ještě v nějakém tunelu. Z diagramů, co jim z testů vylezly, byli úplně zděšení, že prý mám několik ukazatelů lepších než dvacetiletí.

Samozřejmě k tomu chtěli i mou životosprávu, aby ta studie měla smysl. Tak jsem jim říkal: „Tak heleďte se, denně vypiju tak tři až pět piv.“ Chytali se za hlavu, že to není možné, tak jsem jim říkal, že to není recese, ale fakt. Že třeba ovesné vločky a takovéto věci také jím, ale pivo, to je pro mě ionťák, bez toho to nejde. Co se týká zdraví, jsem na tom až neskutečně dobře.

A.cz: Když mají lidé slavit sedmdesátku, děsí se toho a často říkají, že už snad ani není co slavit. Ale atletičtí veteráni to prý mívají naopak: netrpělivě vyhlížejí další kulatá a půlkulatá výročí, neboť postoupí do další pětileté věkové kategorie… Jak je to s vámi?

No moc se těším. Sedmdesát mi bude v listopadu, a to zase všechno vyhraju a zase budu mít české rekordy. Je to blbé takto říkat, ale je to prostě tak, no.

A.cz: Na sedmdesátku opravdu nevypadáte a za vaše zaběhnuté časy by se nemuseli stydět podstatně mladší atleti. Máte dlouhověkost, pevné zdraví a skvělou kondici v rodě?

Tak na to už se mě ptala před časem paní Retková v pořadu České televize Barvy života. Říkal jsem jí, že moje bába se dožila 103 let. Otázala se na dědečka, odpověděl jsem jí: „Děda byl tak starej, že jsme ho museli zastřelit.“ No a oni přerušili natáčení, že je to prý moc morbidní, a vystřihli to.

A.cz:  Tak to mě zajímá, co ještě v České televizi z vašeho rozhovoru vystřihli?

No, paní Retková se mě ještě ptala, jestli bývám před závodem nervózní. Tak jsem jí říkal, že v mládí jsem býval, ale teď ne. Když je mistrovství světa nebo Evropy, jsme v předstartovní místnosti a tam ze mě ta nervozita spadne. Protože když se dívám na ty lidi kolem, tak si říkám, že někdo cestou na start ještě určitě umře. Tak zase natáčení přerušili… Ale co, ze stáří si člověk musí dělat srandu, to je holt život.

A.cz: Mnoho lidí důchodového věku už nechce provozovat nějakou větší fyzickou aktivitu. Říkají: „Ještě toho trochu, to by mě zabilo!“ Ale jak se zdá, vás sport naopak udržuje v kondici.

Já vždycky říkám: Když máte problémy, rozběhejte to. Škoda, kdyby mě lidé poslechli, tak dneska při těch ekonomických problémech společnosti by už každý mohl být špičkový maratonec. Protože na „rozběhání“ toho tady máme hodně.

A.cz: Zmínil jste, že se vaše babička dožila 103 let. Je vaší metou ve veteránské atletice poslední kategorie 100+?

No jistě, já když se o tom třeba s chlapama v hospodě bavím, tak se ptám: „Kolik ti je let?“ A on na to: „Padesát.“ Na to mu odpovím: „To je škoda, protože se nedožiješ toho, až budu startovat v kategorii nad sto let.“

Budu asi v tu dobu běhat překážky. Ony se totiž s přibývajícím věkem snižují. Třeba pro osmdesátileté mají jen půl metru. Takže až mi bude těch sto a poběžím je, tak tam už nebude žádná překážka, ale kanálek.

A.cz: Říkal jste, že nyní netrpělivě vyhlížíte sedmdesátku. Závodit ten poslední rok věkové kategorie, tedy ve vašem případě v 69 letech v kategorii M65, je asi hodně složité.

V té pauze, než mi bude sedmdesát, tak abych udržel svou motivaci dát někomu do řepy, vrhl jsem se zatím na triatlon. Ten nápad jsem dostal spontánně, když jsem slyšel v televizi o nějakém triatlonovém veteránovi, jenž překonal rekord. Řekl jsem si: „Hochu, o ten rekord brzy přijdeš!“ a šel si koupit pořádné kolo.

A.cz: Takže teď jste nejen atlet, ale i triatlonista…

No a abych si mohl koupit pořádné kolo, musel jsem prodat auto. Vrazil jsem do toho 5100 dolarů.  Je to taková psychická motivace: koupil sis nejlepší kolo, tak koukej makat. Tuhle jsem trénoval na silnici mezi vesnicemi a jel kolem místní řidič s autobusem. Aby pobavil pasažéry, otevřel okýnko a volal na mě: „Koukám, že už nemůžete, nechcete vzít?“ Tak jsem mu na to odvětil: „Pane, nezlobte se, ale já dneska spěchám.“

A.cz: Už v triatlonu závodíte? A jak se vám daří?

Ano. Ale teda v plavání, tam ztrácím hodně, já plavu jak ženská s dlouhou trvalou, pěkně prsa, no hrůza. Když běhám tady ty místní veteránské triatlony, tak je nás tak sedmdesát, já vybíhám jako poslední z rybníka, ale na kole jich tak 60 udělám. Škoda že v tom běhu ještě nějaké nezvládnu, dobíhám tak osmý, devátý.

A.cz: Nejste povahou trochu exhibicionista?

Jsem, exhibicionistické chování rozhodně mám. Já si třeba odběhám trénink, už mám dost, chci jít domů, ale když na stadionu uvidím nějaké diváky, tak přidávám pro ně a můžu se přetrhnout.

A.cz: Říkal jste, že stále chodíte „makat na panský“. Do důchodu se tedy ještě nechystáte?

Když jedu na mistrovství světa nebo Evropy, tak si to musím úplně všechno zaplatit. Když jsem udělal předloni vicemistra světa v Kanadě, tak mě to stálo 80 tisíc a musel jsem prodat, co se dalo, abych tam mohl jet. I když nám teď přidali na důchodu 45 korun, no, je to dost, jo, ale úplně to tedy nestačí. Takže já chodím na panský, abych vždy měl na startovné. Vydělám si, jsem strojař a nebojím se být šikovný… (Zarazí se.) Teda, to jsem si možná dovolil moc…

A.cz: Takže Český atletický svaz nebo ČSTV nedotují veteránské reprezentační starty?

Ne a ani se jim nedivím. Protože je špatně nastavený systém. Neexistují žádné kvalifikační limity, takže stačí zaplatit roční příspěvek 200 korun, dopít pivo a jet na mistrovství světa.

Jenže na to musíte mít peníze, takže tam často jedou podnikatelé – pivaři, kterým schází nějaký diplom, že startovali na šampionátu. Tak si vyhlédnou nějaké přiblblé překážky, kde startuje celkově třeba jen 40 lidí, vše si zaplatí a pak se chlubí diplomem, že jsou čtyřicátí na světě.

A.cz: Dostáváte alespoň nějakou výbavu?

Ne, i to reprezentační tílko si musíme koupit. Také ho můžete mít, stojí sedm stovek. Kolikrát když stojím při hymně na bedně, tak si ve srandě říkám: „Já nechci hymnu, já chci svoji písničku, když běhám za svoje prachy.“ Stát mi nic nedá, dá mi jedině to, že mi to nezakáže, i když i to je po tom komunismu docela dobrý.

Jinde ve světě mají limity a veterány podporují, u nás to bohužel není. Ale co, za ten pocit, že jsem na bedně, to stojí.

A.cz: Takže se asi ptám hloupě, ale ani kdybyste získal titul mistra světa, tak to není nijak finančně ohodnocené?

Nedostanu ani korunu. Vždyť na mezinárodních závodech si musím koupit i diplom za šest euro a za jedno euro špendlíky na připíchnutí startovního čísla. Reprezentace České republiky mě ročně stojí 150 tisíc korun.

Ale co, když si vezmu, že soused si koupí za 300 tisíc auto a za dva roky mu zrezatí, zatímco já jsem za ty prachy byl dva roky slavný a nakrmil svou ješitnost, tak je to dobrý.

A.cz: Co říkají na vaše vrcholové sportování vaši blízcí?

S manželkou jsem se po 35 letech rozvedl a odstěhoval jsem se ze Dvora Králové do Písku, kde mě nikdo neznal. Teď tu bydlím 15 let a jsem tu za atletickou hvězdu (smích). 

A.cz: Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Teď ty poslední měsíce, co mi je ještě 69, tak běhám spíše krosy. Protože tam se věková kategorie počítá podle roku narození, čili už patřím k sedmdesátníkům. Takže to je v pohodě, těm dávám do řepy. Jenže na dráze je to podle dne narození, tudíž ji teď vynechávám. Čekám na sedmdesátku a příští rok jedu na mistrovství světa do Francie, na halový evropský šampionát do Polska a tam všude budu na bedně. Prostě to tak bude, já to vím. 

V roce 2010 jsem byl zvolený veteránem roku poté, co jsem se stal mistrem republiky, mistrem Evropy a vicemistrem světa. A teď v těch sedmdesáti to bude to samé a zase vše vyhraju. (Směje se a zarazí se.) To zní blbě, že jo? Ale bez velkých cílů není velkých úspěchů, nebo jak se to říká.

A.cz: Koukám, že soutěživost vás neopustila a asi jen tak neopustí…

Mám to naplánované: do stovky budu běhat tak, abych byl na bednu, od stovky výš už jen pro radost