V mé kategorii sprint už nikdo neběhá, říká 86letý rekordman
Praha – Za 86letým sprinterem Josefem Nečkem jsem se vypravila na závody v pražském Edenu. Jeho první disciplínou bylo 60 metrů. Z YouTube jsem znala videa, jak staří atleti pomalu cupitají do cíle, takže jsem si v klidu připravovala foťák.
Jenže už se odstartovalo a všichni atleti, včetně pana Nečka, jenž byl o 10 let starší než druhý nejstarší závodník, se kolem mě prohnali ve zběsilém tempu, stihla jsem jen jednu fotku. Josef Neček časem 10,3 s vytvořil ve své kategorii nový český rekord. Spokojený ale nebyl. Podle tabulek, které si přivezl z Ameriky, by prý měl mít 10,19 s.
Za půl hodiny tihle staříci startovali znovu, v běhu na 50 metrů. Tentokrát jsem si už dala pozor a vše zdokumentovala. Pak jsem absolvovala kouzelný rozhovor s Josefem Nečkem, kterého v jeho požehnaném věku zdobí kromě skvělého atletického stylu a rychlosti taky ohromná paměť a neodolatelný smysl pro humor.
A.cz: Kdy jste začal sportovat?
Josef Neček: Já sportuji prakticky odjakživa. Jsem kluk z vesnice, čili tam jsme pořád někam utíkali nebo před někým utíkali.
A.cz: Takže vaše sprinterská specializace se zrodila záhy…
Na vesnici nebylo možné provozovat závodně nic jiného než fotbal. Tak jsem tam hrál ještě za dorost. Pak jsem studoval akádu v Kolíně. Profesor Tuček dával dohromady atletický mančaft. Řekl jsem, že bych se šel klidně proběhnout. Tak jsem se proběhnul, bez tréninku a v obyčejných teniskách jsem zaběhl stovku za 12 vteřin a skočil do dálky 613 cm. Bylo z toho velké pozdvižení. Na vojně v ATK jsem si pak udělal osobák na stovce 10,9 s a do dálky 703 cm.
A.cz: Reprezentoval jste také?
Ano, byl jsem v rezervě národní reprezentace.
A.cz: Závodně tedy běháte nepřetržitě?
No, do 65 let nepřetržitě, ale pak jsem to přepísknul v tréninku a zhmoždil jsem si postranní vazy v koleni. Tři roky jsem se s tím potýkal, nemohl jsem ani sejít schody. Pak jsem šel za jedním mladým ortopedem do Vysočan a povídám mu: „Nemohl byste s tím něco, prosím vás, udělat? Já totiž dělám závodně atletiku, jsem mistr světa a Evropy a nemůžu závodit!“
A.cz: Jak na to pan doktor reagoval? Přece jenom vám už bylo 68 let…
No, nevěřil mi, myslel, že si dělám legraci. Tak jsem mu přinesl ty medaile – světové zlato z Austrálie, evropské zlato z Anglie a z Itálie. A on mi na to řekl: „Pane Nečku, nebojte se, to dáme dohromady!“ Když mi po sérii injekcí řekl, že to můžu jít zkusit, nemohl jsem se rozeběhnout, svaly jsem měl úplně ochablé.
A.cz: Jak to dopadlo?
Řekl jsem si, že nepovolím. Bylo mi 68, ještě tu sezonu jsem měl tři národní rekordy – na stovku, na dvoustovku i na dálce.
A.cz: Kdy jste se stal mistrem světa?
To bylo v roce 1987 v Melbourne ve skoku do dálky. Bylo mi akorát 60 let. Já mám všechny světové úspěchy v dálce. Zlato z ME v Birminghamu, ve Veroně, to je také z dálky. Jsem také šampionem USA v dálce.
A.cz: Ještě stále jezdíte po světě závodit?
Už ne, já už potřebuju svoji pohodičku, svou životosprávu, svou postel. Takže jezdím jen po republice.
A.cz: Před chvilkou jste doběhl šedesátku, předpokládám, že po přepočtení podle věku jste opět vyhrál…
Jo, jo. Čas 10,30, český rekord.
A.cz: Teda, vy na co sáhnete, proměníte v rekordy…
No, ale úplně spokojený s tím časem nejsem…
A.cz: Máte ještě rezervy?
Jo, na startu. Tahle moje příprava, to není příprava, já jdu z fleku na to. Akorát občas trénuju v Čáslavi u Jarmily Kratochvílové. Běhám tam s mladými holkami, které ona trénuje. No, ale to si jen tak zablbnu, jenže já bych potřeboval natrénovat ty starty. Vždyť se vyběhne a já už ztrácím půldruhého metru a pak to musím dohánět.
A.cz: Jak jinak trénujete?
Mám na chalupě travnatý dvorek, je to přesně šedesát metrů, takže si to vždycky posekám a už jdu na to.
A.cz: A jak často zde trénujete?
No, jak často. Tam je práce pořád dost. Ono už jen posekat ten trávník je pro mě pořádný trénink (smích). Třikrát v týdnu si tohle dám. Manželka vždycky říká: „Neblbni, máš už léta!“ Jenže my mladí, my se nemusíme šetřit….
A.cz: Co vlastně na vaše závodění manželka říká?
Kontroluje mě. „Ne abys to přeháněl!!! Pamatuj si, kolik ti je let!“ No jo, kontrola musí být, to by člověk zdivočel. Aspoň to v tréninku nepřepísknu jako tenkrát. Ale to byla taková mladická nerozvážnost v těch pětašedesáti!
A.cz: Dodržujete nějakou přísnou životosprávu, když v 86 letech můžete takto sprintovat?
Jéé, životosprávu, no nazdar… Jím všechno, kromě skopového masa. Ale manželka vaří hodně zdravě, hlavně zeleninu a brambory, my jsme hodně bramboroví, knedlíky moc nejíme.
A.cz: A kouření nebo alkohol?
Ne, ne, kdepak. Kouřit jsem zkoušel jako malý kluk a bylo mi tak blbě, že už jsem to nevzal do pusy. No a alkohol? Leda občas decánko červeného vína, já jsem totiž napůl Moravák, můj tatínek je z Hané, takže to musí být.
A.cz: Máte nějaké problémy se zdravím?
Dělali mi echo a sono srdce. Paní doktorka mi říkala: „Teda, pane Nečku, vy máte srdce, to je paráda, to je na sto let.“ Takže to je prima, ve stovce se dají pěkně překonávat rekordy.
A.cz: A co jste vlastně dělal za zaměstnání?
Hned po vojně jsem nastoupil do banky. Byl jsem celý život bankovní úředník.
A.cz: To je zrovna hodně sedavé zaměstnání…
No, to je. Ale zase jsme tam hráli fotbalové turnaje o pohár ministerstva zahraničí. Říkal jsem vždycky spoluhráčům: „Kluci, nestřílejte mi to na nohu, ale mezi ty dědky na beku, já jim uteču.“ No a byl jsem nejlepší střelec turnaje, protože mě nikdy nechytili.
A.cz: Říkal jste, že nejste spokojený s časem. Za kolik byste chtěl v téměř 87 letech šedesátku zaběhnout?
Přivezl jsem si z Ameriky tabulky, jsou od prvního roku po narození až do sta a jsou tam koeficienty, jak by to člověk měl zaběhnout. V 86 letech bych měl mít 10,19. No vida, tak to jsou ty dva metry na startu…
A.cz: Krátce poté jste běžel i padesátku. Jak to zvládáte?
Ale, jo, šlo to. No doběhl jsem, tak dobrý.
A.cz: Vy jste moc skromný. Čas 9,07 je vynikající. Dálku už neděláte?
Normálně jdu i dálku, ale teď chodím na rehábka, takže jsem ji radši vynechal.
A.cz: Máte ve sprintu ve vaší věkové kategorii vůbec ještě nějakého soupeře?
Ne, tam už jsem sám. Oni to totiž kardiologové velmi nedoporučují v tomhle věku. I mně kolikrát říkali, ať radši běhám dlouhé štreky, přespoláky a tak. Ale já jsem prostě sprinter. Se sprintem jsem začal a se sprintem také jednou skončím.
A.cz: Jaké máte plány do budoucna? Kromě tedy lepších startů a šedesátky za 10,19?
Pošilhávám po kategorii nad 90 let. Tam bych mohl udělat rekordů. To je za tři roky, to uteče jak nic!
Autor: Zuzana Hronová
Zdroj: magazin.aktualne.cz